New Zealand adventure: Den 36. – Mt. Hikurangi (14. 3. 2012)

Ráno 5:00. Kurevská, ale kurevská zima. Mrznem ve spacácích. Odhadujem to na určitě míň než 10°C. Po nějaký chvíli váhání se rozhodujem výstup za tmy vzdát a zkusit štěstí na sunrise odsud od chaty a na vrchol vystoupat až během dne (pakliže to počasí dovolí). Nemáme prostě vhodné vybavení na výstup v těhle podmínkách. Slunce mělo vyjít v 7:03am, takže do tý doby jsme se vrátili notně nabalení zpět do spacáků.

7:00am. Již čekáme (a stále mrzneme) na východ slunce z místa v blízkosti chaty. Je tu furt zima jak v Rusku a do toho se přidává ledovej vítr. Už tomu chybí jen ten sníh. Bohužel, jak jsme již zvyklí, je opět zamračeno, ovšem oproti minulým pokusům, tentokrát vidíme alespoň pár paprsků (jaké to obrovské zlepšení). Takže nalovit nějaký fotky a zmrzlí jak hovna zpět do pytlů a vyčkat oteplení. Doufali jsme, že přijde, protože opustit horu, aniž bysme ji zdolali….no nepřichází v úvahu.

mno ty kjááávo...paprsek...

...a dalšíííí a dalšíííí.....

...celááá grupa paprskůů....sunrise jak vyšitej

cca 7:30...zpátky do spacáku....byla kurevskááá kosa!!!!!!!

Kolem 10:00am již potřetí toho dne vstáváme. Počasí vypadá dobře, značně se oteplilo, a tak vyrážíme směr vrchol. Trasa má trvat mezi 1,5 až 2 hodinama. Jako první přichází hned nad chatou úsek, který byl v podstatě zdoláním dlouhý černý sjezdovky. Brutální prďák, takže po pár minutách mi nejen že není zima, ale je mi svinskej hic. Po černé sjezdovce následoval kratší a pohodovější úsek lesem, který nás dovedl do oblasti mokřadů a vřesovišť. A najít cestu zkrz bylo chvílemi víc než náročné i přesto, že cesta byla značená. Tento úsek se vyznačoval hlavně nečekanými dírami a propady v zemi občas plnými vody, které jste dosti často neměli šanci přes změť trávy a keřů vidět. V tomto úseku jsem si oddychl, že jsme zavčas vzdali noční výstup. Ještě k tomu bylo všude spousta nějaký svinsky píchající kytky, kterou jsem překřtil na „svině kaktus“. Od ní mam doteď nohy samou krev, páč nic nezmohli ani kalhoty. Po tom co jsme se po delší době promotali tímhle vřeso-travnato-bahnitým labyrintem, jsme se ocitli jakoby „kousek“ pod vrcholem. Zbejvalo se „jen“ vyškrábat úzkou svinsky strmou šutrovou soutěskou, kde každej krok byla sranda (já jsem doufal, že už je to poslední úsek). Do toho sedla docela parádní mlha…bo spíš bych řek, že na vrchol sedly mraky, takže viditelnost byla kapku mizivá (kapku víc mizivá), ale to nemohlo zastavit náš výstup. Přece jen jsme byli kousek pod vrcholem a štěstěna je mrška vrtkavá, takže co když se zadaří?

      Cestou vzhůru timhle posledním docela náročným šutrovým úsekem (v podstatě jsme lezli po čtyřech…ruce nohy a držet se čeho se dalo) si uvědomíte, že nahoru to jde vždy líp…ale cesta zpátky bude teprve sranda :-).

      A pak to přišlo, najednou jsem se držel hrany, za kterou nic nebylo…konečně jsme byli v bodě, kde se rozhodnete, jestli jít doleva - na turisticky přístupnější avšak nižší vrchol nebo doprava - po kamzí stezce na „pravej“ vrchol. Vzhledem k tomu, že Tom, řekněme, nemiluje vejšky, tak jsme nejdřív vylezli na turistickej vrchol vlevo. Pěkný místo a jednodušší na vylezení. Nachytali jsme nějaký společný fotky, protože zcela vyjímečně neseděl na vrcholu mrak, takže sem viděl dál než na špičku nosu. Já se pak rozhod vylízt si ještě na ten druhej vrchol hory. Když už jsem tady, tak tam přece prostě musim…to dá rozum ne. Tomovi jsem svěřil svůj foťák, aby mi udělal nějaký fotky z dálky, když to půjde, jelikož jemu se na druhej vrchol fakt nechtělo. Ostatně později jsem usoudil, že je dobře, že nešel…ta cesta by se mu 100pro nelíbila. Ale mě ten adrenalin za to stál. Bejt na vrcholu je prostě parádní a dokonce se mi na pár momentů otevřel úžasnej výhled (to když zmizel mrak a než přišel další). Ale jste prostě tam na tý střeše východního Zealandu a můžete si říct, že to svinský ranní mrznutí nebo ty propocený hadry z cesty na vrchol, promáchaný boty od louží, pobodaný a pořezaný nohy od „svině kaktusu“, že to všechno za to stálo. Úžasnej pocit. Mezitim co sem čekal až se pohnou mraky aby mi tom moh zdálky pořídit fotku jsem si samozřejmě neodpustil vyrejt si tam nožem jméno a datum, že sem tam jako byl…takže jestli to místo někdo z Vás v budoucnu navštíví…měl by mě tam najít.

      Mno a pak už „jenom“ cesta zpět, „jenom“ se nezabít, protože čas kvapil a my museli dojít na chatu, sbalit věci, vrátit se k autu a najít nějaký místo na přechrápání. Mno a jak jsem čekal, cesta zpět byla větší sranda…a doslova. Připadal jsem si jako na lyžích na šutrový sjezdovce. Dá se říct, že to díky tomu bylo i docela rychlý „sjet“ až dolu :-). Párkrát jsem si málem nabil hubu, ale to jenom v kamenný pasáži. Po ní jsme se opět promotávali vřesovištěm s bahnem, vodou, dírama a svinskejma kaktusama až jsme se nakonec konečně objevili v dohledu chaty. To už bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne a nás ještě čekal cca 3h walk dolů k autu, který, jak jsem doufal, přečkalo celou dobu bez ujmy. Cesta dolu byla samozřejmě kapku rychlejší, zdrželi jsme se akorát kousek od chaty u maorských soch, jenž „střeží východ slunce“ (posvátné maorské místo). Vlastně kecám. Mnohem víc nás zdržela skupinka bejků, který jsme potkali u jedný brány. Nechtělo se jim moc uhnout a nám se nechtělo je k tomu nutit, páč jejich výraz byl kapku odstrašující. Jelikož jsem kluk z vesnice, hold sem sebral odvahu, přehoupnul se přes plot a doufal, že nebudu muset urychleně letmo skákat zpátky. Naštěstí si to bejci rozmysleli a poodešli stranou. Teda až na jednoho menšího, kerýho sem se raději rozhodl ignorovat a dělat, že tam není. U auta jsme byli po půl šestý a už jsme se jen vydali někam, kde najdeme teplou sprchu, protože tu už jsme opravdu potřebovali.

      Po východním pobřeží jsme dojeli až do městěčka Tolaga Bay, kde jsme to zakempili v kempu poblíž krátkého turistického walku (takže alespoň plán pro další den). Ale nejdřív dlouháááááááááááá horkááááááááá sprcha…vyprat moiru a hlavně vyprat ponožky alespoň od základního smradu, jinak v autě zdechnem. Pak už jen navečeřet, vychcat, „pomodlit“ a spát :-) jo a před tim samosebou nějakej seriálek na dobrou noc.