Den 72. – Přesun do Turangi (19. 4. 2012)

      Po přenocování na jednom z odpočívadel u silnice nás čekalo pár hodin jízdy do Taurangi. Řídil Tomáš, protože mně se opět vzbudilo koleno, kerýmu očividně výšlap na sopku neprospěl.      

FWH

      Silnice 43 je jinak též známá jako „Forgotten World Highway“. A musim říct, že název je trefnej. Jedná se o klikatou úzkou silnici proplétající se nádhernou novozélandskou krajinou…o níž si řikáte, že to musí bejt zapomenutá krása. Silnice se plazí mezi horama kopíruje údolí a řeky a nabízí spektakulární výhledy jak směrem na Tongariro park, tak směrem na Mt. Taranaki.
      Problém je, že tuhle krásu není lehký vyfotit a moje kvality na to nestačej. Takže jsem se pokoušel a pokoušel, ale žádnej zázrak jsem nenafotil. To se musí prostě vidět jako 150km dlouhej celek.

Tak s tim se tu setkáte hodně často

To je klasicky sešlapanej zélandskej kopec (od ovcí bo krav bo čehokoli)

Tam jsme před chvilkou projeli (ono životní jednou dole jednou nahoře)

To mi přišlo jako dobrá fotka

Doleva doprava nahoru a dolu...

Kopce a kopečky...

V dálce Tongariro national park (uprostřed Mt. Ruapehu nejvyšší hora severního ostrova)

Klikatí se klikatí...

      V Turangi jsme si na další den zarezervovali místa v busu, kterej nás odveze z parkoviště na začátek Tongariro crossingu, odkud vede 20km stezka zpět na parkoviště. Nějakej čásek z odpoledne jsme strávili v knihovně dobíjením baterek a na free netu.
     Noc jsme strávili na pozemku jednoho místního přátelskýho kiwi chlápka, u kterýho jsme si mohli i dočerpat vodu. To bylo dost fajne páč to bylo blízko parkoviště odkud nás měl vyzvednout autobus. 

Den 71. – Vulkány část 1.: Mt. Taranaki (18. 4. 2012)

      Brzy ráno jsme měli v plánu navštívit Info a poptat se co a jak ale to otvíralo až pozdě a tak jsme se serali a vyrazili přímo kvulkánu. Vede k němu v podstatě jen jedna hlavní cesta z Egmont Village, i když turistickej přístupů je více ze všech stran. Cesta nás zavedla do centra přímo pod vulkánem, kde jsme se informovali na počasí a cestu. Musim podotknout, že tam byla kosa jak svině. Taková ta kosa jak to smrdí sněhem, ale žádnej nikde není. Takže jsem se solidně vohákli a vyrazili směr cca 8 hodinovej výstup (i s návratem). Já byl hlavně zvědavej co si o tom bude myslet moje koleno, kerý se tvářilo zatím posledních pár dní na pohodu.

První kontakt

Již na cestě k ní

Parádní kopeček...

      První fáze výstupu je f pohodě jdete nějaký max dvě hoďky směr televizní vysílač a chata. (stoupáte z nějakých 946 do 1520 m.n.m.). Až k nim vede cesta, kerá je sjízdná pro tereňáky, takže i chůze je rychlá a snadná. Ovšem zbylých 1000vejškovejch metrů už je pořádnej výstup. Za pomocí schodů se dostanete na strmej svah plnej šotoliny a štěrku po kterým se musíte doslova škrábat a traverzovat směr vzhůru. Po pár metrech toho máte docela dost páč neustále kloužete dolu. Povrch je prostě nestabilní a dost sypkej a vy se furt krásně vezete dolu. Musíte vynaložit dost energie, abyste pokročili. Já se rozhodl se s tim netrápit opustit značenou cestu a vyrazil jsem napříč svahem páč jsem tam zahlíd jakoby skalní podloží, takže jsem se proklouzal a prosesypal až k němu. Narazil jsem na vyschlý koryto z jarního tání, což odneslo vrstvy štěrku a tím pádem my to tolik nesmekalo, ale bylo o dost strmější a muselo se dost šplhat po skále. Výstup byl ovšem rázem o dost rychlejší. Když jsem se ohlíd, kde se potácí Tomáš, který se rozhodl mě nenásledovat, ale pokračovat značenou cestou, spatřil jsem ho o dost vejškovejch metrů pode mnou sedícího na zadku a nepokračujícího nikam. Z toho, co naznačoval, mi došlo, že to vzdává a nebude pokračovat. Že se vrátí k chatě a tam počká. Já jsem tedy pokračoval dál již sám po vlastní trase. Ta mě zavedla až ke skalnatýmu hřebenu, kde jsem protnul svoji trasu se značenou trasou, takže poslední kousek už napřímáka směr kráter. Ten poslední kousek trval ale víc než hodinu. A to jsem dost makal, aby mi to netrvalo moc dlouho, když Tomáš dole čeká. 

      Pak jsem konečně spatřil vchod do kráteru. To už jsem myslel, že chcípnu z toho lezení. Ale zadařilo se a já byl uvnitř. První pohled co se my naskytl byl něco jako „WtF???“ „a to je jako všechno??“ Protože to co jsem viděl, byl zbytek špinavýho sněhu na dně malýho kráteru, kde se fotili lidi (Podle paní v infu má bejt kráter celoročně plnej ledu a sněhu). Ale řek jsem si nebuď blbej a jdi se podívat na druhou stranu za hranu. A taky že jo…tam se mi otevřel pravej velkej kráter zaplněnej ledem. Jen tak mmch tam svinsky ledově foukalo a kosa byla děsná, zvlášť když jste propocenej až na prdeli (zde bych chtěl poděkovat svému tatíkovi, jenž mi vtipně zaslal k letním Vánocům zimní čepici = teď se hodila).
      Nastřílel jsem pár fotek, stih si na ledu rozbít hubu a mazal dolu. Možná jsem neměl po těch skálách tak mazat, páč jsem si parádně namlel až jsem myslel, že sem si přerazil zápěstí (ani jedna kurva a prdel neprolítla vzduchem), ale nic takovýho se naštěstí nekonalo tak sem mazal dál. Fáze po štěrku dolu byla rychlá. Stačí, když máte nějaký základní zimní dovednosti na kluzkách. To je totiž naprosto to samý akorát držet balanc a nechat se vézt. Takže dole jsem byl o dost rychleji, vyzved Toma, kerej si tam pařil něco na mobilu a pak už jen zpět k autu.

Jednodušší pasáž k vysílači

Kousek pod chatou a vysílačem

Strmý schody směr štěrkové pole

Štěrkový pole...vypadá to odsud kousek ale zdaleka neee

Již sám cca 1,5hodiny pod vrcholem

Podled kousek z podvrcholu

poslední lezecká část (hodinová)

První menší kráter

Ano je to sněhová koule

Na cestě za lepší fotkou....

...jsem objevil daloko větší kráter:-)

Po návratu k autu...společné foto

      Musim říct, že jenom vidět Mt. Taranaki (natož si vylízt na vrchol) je jedna z věcí kerou nezapomenete. Je to monumentální spící vulkán (2518m.n.m.) s jedním z nejsousměrnějších sopečných kuželů na světě. K tomu je umístěnej uprostřed poloostrova na západním pobřeží a je obklopenej naprostou rovinou. Zvedá se v podstatě rovnou z moře do parádní vejšky. Kolem něho je zároveň naprosto simetrickej národní park, což mu při leteckých pohledech dodává kouzlo.

To jsem nefotil jááá...to jsem si vypujčil od pana googla

      Okolo pátý odpoledne jsme opouštěli Mt. Taranaki a vydali se po silnici 43 směr Taurangi, kde jsme měli v plánu přejít Tongariro crossing. 

Den 69,70 – Návštěva doktora Tonyho (16-17. 4. 2012)

      V pondělí jsme byli objednaný s Julčou na 1pm k našemu známýmu mechanikoj ve Fernhillu. Proto jsme se rozloučili se sadem a vdali se směr město něco nakoupit na další cesty, skákli vzít horkou sprchu at cestujem jako lidi a pak už jenom směr dílna. Předem jsem měl objednanou výměnu voleje a filtru, výměnu pneumatiky a WOFku (taková místní lehčí technická). Auto jsme nechali v dílně a vydali se flákat po vokolí. Po návratu po pár hodinách jsem zjistil, že z rutinní záležitosti WOF bude problém. Auto Vám má v podstatě jen svítit a brzdit, aby ste tu nálepku na sklo dostali, ale nám to nedělalo ani jedno :-D. Resp brzdový destičky už skoro nebyli a nefungovali dálkáče (to jsme věděli). Takže mi Tony (doktor Terry nebyl přítomen) oznámil, kde můžu teoreticky sehnat novej lukas pod volant na ovládání světel a že destičky by na druhej den měl mít. Alespoň že ten volej a pneumatika byly bez potíží. I když na druhej den jsem musel sehnat další gumu páč druhý přední kolo taky nic moc vzorek zevnitř :-D (posratá geometrie)

    Takže odjezd z Hastingsu se nekonal a my se vrátili zpět do sadu se kterým jsme se trochu předčasně rozloučili.

Druhá návštěva Tonyho – WOF je doma

      Druhej den jsme dopoledne strávili sháněním náhradních dílů na auto po místních „secondhand“ shopech. Bohužel náhradní přepínač na náš typ auta nikde v Hastingsu nebyl. Takže sem se vrátil aspoň s novou pneu a doufal, že ty světla Tony nějak přejde.

      V dílně akorát udělal brzdy vyměnil pneu a dal nám WOFku (dává se na 6měsíců), páč sem mu řek, že je stejně ty dálkáče nepoužíváme, když jezdíme jen přes den (trochu lež samozřejmě), ale on sám byl v pohodě a nehrotil to. Když je potřebuju, používám prostě světelnou houkačku, bo jak se tomu odborně říká :-)

      Mno výslednej účet za oba dny byl něco kolem 380 dollarů za všechny ty práce a materiál…mno pálka jak sviň pro nás ale pořád nejlevněji co to jde tady kolem. Ještě že maj dorazit peníze za poslední tejden, kdy jsem si fakt máknul a mělo přijít docela dost.

       A pak už jenom pryč…prostě pryč směr západ a nezastavim, dokud nebudeme na západním pobřeží. To jsem porušil po pár kilometrech, kdy jsem potřeboval chcát a zároveň viděl stánek s kafem…njn kafová závislost se projevila. Ale pak už rovnou až na západ. Po nějakejch 6,5 hodinách za volantem jsem zastavil už za tmy na parkovišti uprostřed New Plymouth pod sopkou Mt. Taranaki, kde jsem se utahanej jak kotě akorát převalil do spacáku a usnul během chvíle.

Jedna dílenská...

Tak která pak je ta stará??

No neni to vtipný :-) že zrovna JÁ budu řídit tohle...:-)

 

Den 63-68 – Poslední tejden na jabkách (10-15. 4. 2012)

      Poslední pracovní zkrácený povelikonoční tejden probíhal klasicky v režimu „poslední tejden“. Takže jsem se akorát soustředil na to naškubat co nejvíc jablek kašlat na supervizora a dělat a dělat a vydělat prachy. Naštěstí se zadařilo i s počasím takže jsme mohli pickovat každej den až do soboty…v neděli se tu bohužel tentokrát nepracovalo ale to mě tentokrát vůbecnedeptalo…naopak skončit s jabkama o den dřív bylo vysvobozující.

      Jo..taky bych rád na tomto místě poděkoval jedné neznámé co si na pár dní přestala hrát s moji woodoo panenkou a přestala se jí rejpat v kolenu :-) Alespoň tak to na mě působí, jelikož jeden den, myslim, že středa, mě v koleni rejplo takovym stylem, že sem se málem pochcal a málem slítnul ze žebříku…ale od tý doby to bylo f cajku. Bylo prostě po bolesti, takže jsem zvednul otáčky a udělal lehce přes 5 binů za den. Takže znova…díky krásná neznámá a už si s tou woodoo věcí nehraj…dost mě to deptá :-)

    Shrnutí jablečnýho snažení:

• Práce je to náročná a milovat se jí nenaučíte
• Prachy jsou za to mizerný (bin = 30dollarů před zdaněním, prodejní cena binu až 1000dollarů)
• Jen jeden větší pád ze žebříku…ale stál za to (na stromě po mě zbylo, jako po lavině když projede lesem, ale jabka jsem skoro nevysypal...i nejmenší větvičky tě udržej když jich je dost :-))
• Už nerozlišuju jabka jen na červený a zelený
• …možná něco dalšího…

Něco málo fotek z proměnlivého sadu:

Ráno po dešti = jasno, polojasno bo bude chcát

mlhavé ráno...ovšem příznakem slunečného dne

Jabka v ranní mlze

občas nebylo vidět skoro nikam...=krásný den

slunečné probuzení = proměnlivý den

jedna umělecká :-)

      První co jsme udělali v sobotu po práci, bylo jak jinak než vlítnout do liquer-shopu nakoupit večeři a oslavit konec pickingu. Večer se k nám připojili na popití spolupickeři z irska takže jsme docela dobře pokecali a vochutnali výbornou irskou whisku kerou sebou přivezli. Mmmch jsem se od nich dozvěděl, že Tullamore whiskey je v Irsku něco jako pití pro bezdomovce. Takže pro ty z vás, kteří si Tulamore Dew v barech dávají, aby pili něco extra...tak teda jako fakt NEEEE. 

večeře...to vpravo je ryba...a ryby by měla plavat .-)

ryby a nějakej zbytek salámu

práci traktoristy by mě bavila :-) a našli jsme i klíčky :-)

Jak malý kluci...ale kdo by se nevyfotil?!!

Neděle  – Prádelna, relax a větrání

      Jelikož nám do klína spadla volná a krásně slunečná neděle (plány jsme měli až na pondělí), rozhodli jsem se ji věnovat praní, sušení, větrání a úklidu auta. Takže po ranním probuzení s lehkou kocovinou jsme vyrazili směr prádelna (Pozn. autora: na zealandu můžete nadejchat i menší cca 3-pivní limit). Každopádně celý dopoledne jsme prali, sušili, četli bo čekovali internet. Do sadu jsme se vrátili po poledni a začli gruntovat auto, kerý bylo kapku zasratý po 3 tejdnech v sadu. Při úklidu jsem douklidili i zásoby piva v lednici a to byl tak nějak celej den…něco se pouvařilo skouklo se pár dílůsimsnovejch nějakej filmec na bookoj atd. atd.

začíná úklid auta

sušíme a sušíme...páč v sušičce se to nesmí píšou na cedulce :-) a větráme spacáky

Každej kousek auta se hodí

foto z jiného dne...ale takhle to většinou vypadalo jak se oteplilo

Den 55-62. – Druhej tejden na jabkách (2-9. 4. 2012)

      Druhej tejden jsem začal v lepšim stylu než první. Už přeci jen trochu rozkoukanej můžu říct, že sem schopnej i přes stále horší koleno udělat 4biny denně, ovšem příležitostí k tomu moc není. Buďto se stěhujeme ze sadu do sadu nebo je sad malej a končíme dřív nebo prostě celej den chčije, takže se pracovní den zase zkrátí. Timhle tempem se moc vydělat fakt nedá. Jediná výhoda je, že už nás supervizor tak nehlídá, takže se to vojebává jak to jen jde …jde vo prachy a práci třídiče ať si dělaj v packhousu. Takže třídim dost hrubě od voka a na každou výtku o nedostatečný červený řeknu jen „jasný, chápu, příště to bude ok“. Ostatně nám to tak doporučili i zkušenější pickeři.
    Ostatně řešení červený je jediným problémem pickingu. Abych to upřesnil. Máme přímýho supervizora…fakt sexy holčina (asi budu potřebovat brom do jídla)…kerá nám říká co sbírat a co ne. Nad ní je další ženská naše „původně pohodová“ šéfová…kerou Tom překřtil na „starou krávu“ páč ta se vždycky po čase vobjeví s cigárem v ruce a úplně překope co je a co není dobrý jabko a musíte kvůli ní ze žebříku dolu a furt má potřebu vám něco ukazovat a zdržuje vás. Naštěstí je nad nima náš vrchní šéf Paul, kerej obě ženský uzemní (to není sexismus) …jeho názor je ten co mě zajímá. Takže ať si řikaj holky co chtěj, já si jedu svý. Musel jsem ovšem ustoupit ze svý český tvrdohlavosti a polknout jakousi zpupnost a potřebu s nima diskutovat. Nejraději bych jim řek, ať už jdou do prdele, když furt měněj pravidla co je ok a co není. Ale daleko lepší cesta je usmívat se, pískat si a řikat „OK OK next time“ a sbírat si to svoje. Protože nasrat supervizora není dobrý.

      Od řeky jsme se tenhle tejden přesunuli spát do jednoho ze sadů, kde neni taková kosa ráno jako u řeky. Bylo to po domluvě s bossem. Ostatně on s tím přišel sám, páč jim tam někdo v noci ukrad nějakou naftu, takže se mu hodí, abychom tam přechrápali. Mno a od tý doby tam lágrujeme i když už tam žádná nafta není do doby, než se tam vrátíme na druhej a třetí sběr. Je to pro nás lepší, páč je to odtud blíž do práce. A hlavně je tam velkej přístřešek pod nímž garážujeme Julču a nechčije na nás.

Nový bydlení v sadu...pod střechou

Středa 4. dubna:
      První volnej den od doby co jsme začali, jelikož celou noc a celej den chčije. Takže scénář dne klasickej. Nejdřív do města vybít laptopy někde na free netu, a pak do knihovny je nabít, natlouct věty na blog a pravděpodobně číst. Bo možná pár dílů seriálku plného inteligentního humoru „Red Dwarf“ :-)

A samozřejmě jen čekat na lepší počásko. Nemusí svítit, úplně postačí, aby tolik nechcalo.

Čtvrtek 5. dubna:
      Druhej volnej den kerej věnuju relaxuj kolene. Jo dneska dorazili prachy za první tejden….mno nadšenej sem teda nebyl ale každá injekce dobrá pro nás. V porovnání s pack-housem v Te Puce kde sem měl za 4,5dne 600doláčů a tady za 7dní docela dřiny 460babek….mno paráda. Ale tak co, že jo prachy aspoň nějaký.
      A co si tak Fias asi za první vejplatu v Hastingsu koupil?? Mno..

• že by pivo??
• Nebo nějakou tu návštěvu v domě lásky??
• že by snad nějaký fajnový drogy??
• …další návrhy…

      Hovno!!!!!!…koupil dalších 5000km distance licence (silniční poplatek pro diesely) a knee supporter (ortézu na koleno) a účet je zase jak po vichřici. Takže vzhůru na jabka znova pro pár mizerných dolarů…teda jakmile se počasí uráčí zlepšit. 

silniční poplatek pro diesely...5000km za 235doláčů

Paní ortéza

Volnej čtvrtek...a zrovna je hezky...tak proč to nevyužít

Pátek 6. dubna: Velký pátek
      Takže třetí den volnej, třetí den relaxu….vstát, do města na net dokud jsme nevytloukli baterky, pak do prádelny, kde sou zásuvky nabít laptopy, mezitím si číst a pak zpátky na základnu.

Tak to je vona...dost dobrá četba

...a fakt to čtu v angličtině :-)

Sobota, neděle:
Konečně do práce (to zní hrozně co…hehehe)
      Každopádně zase vydělat nějakej ten dolar páč to je potřeba. Konečně jsme se přesunuli do pořádnýho sadu, teda až po dopoledni, kerý sme promrhali v jednom zakrslým, kde se udělal jeden bin a pak se čekalo…ale ten velkej je alespoň na tři dny takže goooood.

      Po třech dnech klidu už bylo koleno docela na pohodu …hehe ale po sobotě v práci zase na h…o. Jo další radostná zpráva se udála když sme se vraceli v sobotu na základnu…od jedný díry (bo to byl přejezd…ted nevim) máme zvuk jak parádně potuněnej bourák a to přitom stačí, aby poupad vejfuk :-)…no zvuk mě nesere, akorát to budeme muset nechat zpravit, páč musíme v blízký době na technickou a tam by se jim to asi moc nezamlouvalo.
      V neděli sme si akorát skákli vyprat to naše super smradlavý pracovní oblečení a zase dobít laptopáky. Bohužel už teď víme, že se v pondělí makat zase nebude, jelikož sou Velikonoce a jim se nechce platit víc za svátky a taky se jim spíš nechce makat. A já bych se klidně vsadil, že bude krásně počasí jak vystřižený ze žurnálu. 

Řada v sadu i s připravenejma binama

hmmm...njn...jabka

Pan žebřík...starší typ... my už měli hliníkáče

Pondělí velikonoční 9. dubna
      Parááádní slunečnej den jak sem předpovídal…pondělí velikonoční…ženský se tu pomlázkou neléčej, takže se nudíme. Šéfová by asi koukala, kdybych ji začal třískat po prdeli proutím…kerý tu teda taky nemaj.
      Ráno jsme si mohli přispat, takže cajk mno a potom sme se jali využít slunečních paprsků…vytáhli všechno z auta a větrali a větrali a sušili a uklízeli a relaxovali…parádní den musim říct po těch mnoha prochcanejch a studenejch.
      Utrženej vejfuk sem se pokusil podvázat, páč sme přišli někde o silentblok …což zapříčinilo následné upadení… twl sem já to detektiv. Každopádně asi brzy navštívíme Terryho, aby se to pokusil připrsknout zpátky jestli to půůůjde. A když ne vlítnu na vrakáč a snad budu mít štěstí :-)
    Jinak celej den hodláme věnovat relaxu…:-) a chytání bronzu, teda aspoň já…Tomáš má v kůži ostravskej smog a je už teď černej jak cikán. Njn my seveřeni sme zvyklí na jinčí podnebí :-) ale jako ředitel vápenky si už nepřipadám…když nepočítám prdel bílou jak Moby-Dick (to myslim jako tu bílou velrybu, aby nedošlo k mejlce).

To je moje spodní polovina....

...a moje horní polovina při provizorní opravě vejfuku