New Zealand adventure: Den 73. – Vulkány část 2.: Tongariro crossing (20. 4. 2012)

      Brzo ráno vstát a přesunout se na blízké parkoviště. V půl osmý nás vyzvednul bus a my jsme odjeli na start Tongariro crossingu. Jedná se v podstatě o výpravu zpět do minulosti, kdy procházíte parádní měsíční krajinou mezi mnoha více či méně dlouze či krátce spícími vulkány. Je to 20km dlouhá trasa, nepříliš náročná, a proto je jednou z nejvyhledávanějších na Novém Zélandu. Když jste pomalí, zabere vám něco kolem 8-10 hodin. Když jste rychlejší, můžete si ji zpestřit výstupem na Mt. Ngauruhoe (2291m) či na Mt. Tongariro (1967m).

      Kolem osmé jsme tedy vyrazili. Šli jsme si na pohodičku pomalu, páč jsme měli spusty času. První část, jenž vás zavede k úpatí vulkánů, je cca 1 hodinu dlouhá a velice snadná v podstatě po chodníku. Následuje druhá náročnější pasáž, kdy musíte po spoustě schodech vystoupat do obrovského Jižního kráteru. A schodů je tam fakt docela dost.

      Výhledy z Jižního kráteru byly ovšem parádní. Do té doby jsme měli většinu kolem sebe zakrytou mrakama, ale po té co jsme jima prostoupali po schodech, se mi naskytnul fakt parádní pohled. Můžete vidět fakt obří vulkán Mt. Ngauruhoe, kerej sice jakože spí, ale když se na něj díváte, můžete jasně vidět, že nevíte dne ani hodiny. Naposledy bouřil v roce 1975 a před tím cca každých 25 let, takže teď má nějakou delší pauzu. Cestou se tu taky setkáte s cedulema co dělat a kam zdrhat a kam nechodit, kdyby se nám ty kluci sopečný začali vzbouzet.

      Těžko to popisovat, ale byla to prostě nádhera. Fakt se ocitnete úplně v jinym světě…naprosto úžasnym světě, kerej smrdí sírou, je povětšinou šedivej, ale naprosto parádní.

     Největší dominantou celé trasy je Mt. Ngauruhoe. Jež je i hlavním a nejaktivnější vulkánem celého parku. Celý reliéf parku působí v podstatě jako cca tři velké vulkány. Ovšem chyba lávky …v podstatě každej menší kopec tady v té oblasti je spící vulkán a jenom na naší trase jsme prošli spousty starými krátery, a když jsem si myslel, že zrovna procházíme nějako plackou, byl to obří kráter. Akorát výbuchy tak zničený, že už nevypadá tak typicky a pohádkově jako např. Mt. Taranaki.

     Zdolat Mt.Ngauhuroe bylo, je a bude obrovskou výzvou, to musim přiznat, ovšem po předvčerejším výstupu na Taranaki, jsem pořád lehce cejtil koleno a nechtěl jsem to pokoušet. Zvláště pak když tento výstup by byl mnohem mnohem náročnější (vlastně je doporučován jen zkušeným) a již od pohledu je znát, že to je pořádná fuška se tam vyškrábat. My jsme s Tomem raději zvolili zdolat vrchol sopky Mt. Tongariro, na nějž nevede tak obtížná cesta. Odtud jsme si pořídili nějaká fota okolí a nějaký panorámata. Pak nás již čekal sestup po kraji „Red kráteru“ k malým jezírkům a dále pak k „Blue lake“. U jezírek jsme zdlábli nějakej žvanec a vydali se na již ne tolik pěknou část výletu…cestu k autu, jenž vede po úbočích ven z parku.
     Je potřeba říct, že jak nás počasí sralo na východě, tak tady nám zatím přeje a oba výšlapy jsme absolvovali za krásnýho slunečnýho dne…na Mt. Taranaki byla sice svinská kosa, ale skoro celej crossing jsem dal jenom v moiře. Sand to ještě chvíli vydrží i na jihu kam se máme v plánu ihned přesunout. Musíme akorát zabookovat ferry na jih, s čimž nám pomůžou v infocentru, a pak už jen hurá směr Welington…capital city of New Zealand.