Z Te Anau (resp z Queenstown) v podstatě až do Dunedin vede scénická silnice po pobřeží jménem „Southern Scenic Route“. Jako obvykle je velice klikatá, ovšem po pár měsících cestování to pro nás není žádný překvapení. Cestou můžete zastavit na mnohých místech ať už kvůli vyhlídkám na moře a pláže, zastavit se u nejhlubšího jezera (462m) nebo walkům po místní krajině či prostě jen zastavit v nějakém místním maloměstě. My jsme si naplánovali zastavit se na cca 4 místech. K naplánování nám pomohla parádní průvodce po Southern S. Rout jenž jsme si vzali v Invercargillu. V něm jsme si mohli přečíst o všech populárních zastávkách cestou do Dunedin. V úplně prapůvodním plánu jsem kdysi dávno měl se podívat na Stewart Island ovšemjako již obvykle na to nebyly prachy a tentokrát ani čas. Tomáš si měl zabookovanou letenku z Christchurch takže jsem měli limit, do kdy tam musíme bejt a chtěli jsme strávit nějakej ten den pod Mt. Cookem. Takže jsme jih zvládli trochu rychleji.
Každopádně první zastávkou po Invercargill byl (jako již tradičně) nejjižnější maják „Waipapa Point“ což, volně přeloženo z maorštiny, znamená mělký vody. Tento nejjižnější maják je i zároveň místem nejhorší námořní katastrofy v dějinách Zealandu, kdy zde za bílého dne roku 1881 ztroskotala loď SS Tararua a 131 ze 151 pasažérů a posádky zahynulo a to vše za bezmocného přihlížení lidí z jenom pár desítek metrů vzdáleného břehu. Maják byl postaven právě jako reakce a památník na tuto katastrofu. Musim říct, že počasí tu bylo pěkně větrný a studený takže něco vyfotit a při tom stát klidně bylo skoro nemožný.
 |
| Waipapa Point |
 |
| takovej nic neříkající pohled na moře :-D |
 |
| Jedna pohlednicová |
Další stopkou byl tzv. „Slope Point“. Jakože předtím jsme byli na nejjižnějším majáku, tak tohle je absolutně nejjižnější bod jižního ostrova Novýho Zélandu. Jižněji se už autem či pěšky nedostanete jedině lodí a letadlem na Stewart Island, jenž je přírodní rezervací a free pohyb je (myslim) zakázanej. Jo je to taky jedno z mála míst, kde žije volně pták kiwi. Každopádně zpět k Slope Point. Přes soukromej pozemek jsme se za ještě silnějšího větru než u majáku vydali k útesům. Moře bylo docela rozbouřený, takže parádní vlno-hromo-bití. Vyfotili jsme se u Pointu, což mi mimochodem dalo dost zabrat, páč přes útes foukalo víc než solidně a nohy to docela podráželo.
 |
| Ti newim jestli se někdy ještě podívám jižnějc |
 |
| Moře tu docela bouřilo...parádní hromobití bo spíš vlnobití |
 |
| A fouká tu docela silně ...a často jak je vidět |
Třetí zastávkou byl vodopád Purakaunui jež je opravdovou ikonou této oblasti. Údajně je to nejfotografovanější vodopád Nového Zélandu a je součástí prakticky každého kalendáře s přírodní tématikou. Takže je asi jasný, proč sme si tu hodili stopku. Jelikož jsme se ovšem přijeli po deštivých dnech a tak barva vody rozhodně nenapomohla dojmu super vodopádu. Každopádně vodopád je to ovšem pěknej a parádně vytvarovanej do tří simetrickejch schodů, což z něj poprávu dělá nejfotografovanější ikonu.
 |
| Parukaunui Falls s kapku špinavou vodou |
Poslední naplánovanou zastávkou na jihu před cestou do Dunedin byl „Nugget Point“ další parádní maják střežící pobřeží. Pro mě osobně druhej nejhezčí maják na Zealandu. Jeho umístění a zapracování do útesu vysoko nad mořem prostě parádní a výhled z něj taky bomba. Počasí se nám vyvedlo, takže i fotky snad za něco stojej. Na plážích pod majákem je běžný pozorovat spousty místní fauny od lachtanů přes tuleňě po tučňáky. My jako obvykle viděli kulový, páč tam nikdo nebyl :-) asi zima bo co na vyvalování se na pláži.
 |
| Tak tady se mi fakt líbilo |
 |
| ...prostě a jednoduše parádní... |
 |
| Pan "Nugget Point" |
 |
| ...jak zuby čekající na lodní kýl.... |
Potom už jenom směr Mt. Cook se zastávkou v Dunedin, kde jsme museli koupit další kilometry, páč našich 5000 bylo už v tahu. Dunedin je parádní „evropský“ město (založeno Iry), ovšem po posledních XX dnech na opuštěným jihu a Fiordlandu, kde moc lidí nepotkáte, tu na mě najednou bylo lidí nějak moc a aut a všeho. Takže sme se tu prostě moc nezdrželi a vydali se zpátky do prázdný přírody směr 300km vzálený Mt. Cook. Dlouhej přejezd, ale jako obvykle parádní krajina – prostě Zealand. Celejch 300kiláků sme nestihli, takže sme to zakempili asi necelou 100ku před horou.
Pro mě osobně asi "nejhustějším" okamžikem bylo moje noční řízení kolem skupiny tří obřích přehrad (netušil jsem, že tam jsou). Kdo mě dobře zná, tak ví, že z nějakýho neznámýho důvodu nejsem fanda velkých vodních staveb a dalo by se říci, že z nich mam až kapku fobii (newim proč, asi sem se v minulym životě utopil…hehe). Každopádně když jsme v noci přijížděli k první z nich v totální tmě, jediný co jsem viděl, bylo obří osvětlený betonový mostrum a mě v tu chvíli polil klasicky studenej pot a začal lítat mráz po zádech až nechutným stylem. Tomáš na mě nevěřícně koukal co se mnou je :-D mno tak takhle na mě působěj přehrady. Jediný co jsem si přál, bylo bejt tam odsuď pryč a to jsem netušil, že ještě kolem dvou pojedem :-). Pro mě osobně děsný, pro všechny ostatní nepochopitelně ujetý :-). Jet tam kolem ve dne nebyl bych nadšenej, ale bylo by to OK, ale ten noční přejezd neosvětlenou krajinou, kdy nevidíte kolem sebe vůbec nic, newíte jak daleko jste od břehu....vidíte jen ty obří betonový mrchy …neenee nic pro mě.
(takže asi nebudete překvapený, že sem tam nezastavil a nešel je vyfotit...hehe)
