KIA ORA visitors

Kio Ora...welcome and enjoy my trip with me...

sobota 9. června 2012

Den XX – Christchurch info

      Nedá mi to, abych sem nehodil nějaký osobní poznatky o Christchurch. Město je to pěkný si myslim, čemuž napomáhá i to, že je f podstatě absolutně „evropský“. Tim myslim, že to není asijský město jako Auckland a kiwi lidi tu jsou všude. Tak jako byl problém v Aucklandu narazit na kiwi lidi tady je problém narazit na asijaty. A to je fajne …konečně Novozélandský město (to není rasismus to je prostě můj pohled vidění). Christchurch je metropolí jižního ostrova a dalo by se říci že i turistickým střediskem stejně jako je Auckland na severním ostrově. Bohužel zemětřesení z roku 2011 totálně zničilo centrum města a veškeré turistické památky a zajímavosti v něm. Ještě dnes více jak rok po události je centrum uzavřené a nepřístupné. Pro město to byla tak obrovská rána, že v porovnání s turistickým ruchem před zemětřesením se dnes jedná o město duchů. Zemětřesení zničilo i symbol ChCh a to katedrálu v centru města (tolik známé obrázky z TV), ale význam tý budovy na vás dejchne, až když přijedete sem a pokecáte s místníma. Následky jsou pro město ničivé. Abych Vám to přiblížil více – myslim, že je to asi jako by v Praze oplotili a znepřístupnili celý Starý Město a zbourali Pražskej hrad. Význam Prahy jako turistického centra by šel absolutně doprdele. (vím, že je Praha z historického hlediska významnější, ale berte to z pohledu kiwi člověka).

      Dalším negativem zemětřesení je odliv lidí. Velký otřes, mnoho mrtvých a následné další otřesy spolu s prognózou četných silnějších a slabších otřesů v příštích min 10ti letech měl za následek strach lidí a odliv rodilých do jiných částí zélandu. O turistickém odlivu nemá smysl ani mluvit. Byl a stále je to obrovský šok pro celé město a bude se z něho dlouhých pár let probírat.

      Na druhou stranu se tu začalo v obrovské míře stavět. A práce ve stavebnictví tu bude minimálně dalších 10, 15 let. Na každém rohu vidíte jeřáb a nějaké staveniště. Všude se buďto staví nebo ještě bourá. Denně vidím další a další budovy „jít k zemi“ a na jejich místech stavění nových. A jelikož posledních pár dní dělám na stavbě tak sem se poptal co se změnilo ve stavebnictví. Vidět sem to mohl ostatně i na vlastní voči a cejtit na vlastní pohmat, protože jakákoli stavba je totálně prošpikovaná až neuvěřitelným množstvím oceli a všude se cpe polystyren. To je hlavní změna oproti stavění před X lety kdy pravděpodobnost velkého zemětřesení v ChCh byla velice malá až nepravděpodobná (jaký to obrovský omyl)

Den 104-106. – Christchurch (ChCh) (21-23. 5. 2012)

      Následující tři dny jsme strávili v knihovně a zařizováním všeho potřebnýho. Tomáš se převážně snažil vyzjistit jak z úřadů vytřískat peníze z daní co tu odpracoval a já se zase snažil sehnat nějakej job.

      Výsledkem bylo, že Tom zjistil, že dostat z nich prachy je možný, ale žádná sláva to nebude. Internet je sice plnej informací jak Vám vrátěj všechny daně, když sis nevydělal víc jak 10ku, ale to je chyba lávky. Vrátěj Vám jen nějakej přeplatek daní. Jestli vůbec nějakej máte a když, tak to není žádná finanční bomba. Ještě k tomu to trvá děsně dlouho a je kvůli tomu děsný poštování. Takže suck.

     Já se mezitím zaregistroval na místní agentuře prošel nějakým pohovorem školením bezpečnosti atd atd. a dostal práci na staveništi nedaleko ChCh. Co mě překvapilo, že sem rovnou vyfasoval i všechnz nezbytný PPE (ochranný pomůcky) od bot s okovanou špičkou přes reflexní pracovní hadry, brejle, hluchátka, rukavice až po helmu. Bez toho všeho se tu nesmíte na stavbě ani objevit.

     Ve středu ráno jsme vstávali brzy, páč Tomovi to letělo do Aucklandu kolem osmý. Chrápali jsme poblíž letiště v kempu, jelikož sem nevěděl, jak to ráno vypadá s dopravou a taky sme si chtěli vyprat nějaký hadry a zkulturnit se…hlavně Tomáš, mě to ještě nějak netlačilo :-). Ale on se vracel do civilizace, tak aby vypadal jako člověk zase jednou. Takže sem ho vyložil na Airportu, řekl good bye a začal tak novou etapu mého Novozélandskýho života. Jo a při návratu na parkoviště mě čekalo sklo prdlý už totálně přes celou šířku. Ale jelikož sem z letiště byl objednanej rovnou na výměnu skla…No stress.

Den 103. – Příjezd do Christchurch (20. 5. 2012)

      Po té co jsme opustili Mt.Cook jsme se vydali rovnou do Christchurch. Jelikož jsme z Národního parku odjížděli už navečer rovnou jsme začli hledat místo kde to zapikáme. A našli první bylo parádní odpočívadlo zastrčený dál od silnice. Uvařili jsme večeři a šli spát. Mno a co se nestalo. Do auta se nám nastěhovala banda myší. Svině malý nám začli kousat zásoby a hluk šustění pytliků je prozradil. Už jsme měli podobnou zkušenost z Milfordu, takže sme se rozhodli se přesunout páč jinak by ty svině nedali pokoj. Takže vylízt ze zahřátýho spacáku a zase se pohnout…celej nadšenej sem byl :-D. Po nějakej XX kilometrech sme konečně našli další místo. Naneštěstí bylo odpočívadlo hned u řeky, takže svinská kosa všude kolem. Naštěstí jediný co sem potřeboval bylo zalízt do spacáku a usnout, což se mi podařilo asi během minuty.

Ráno: se tak vzbudíme auto zamrzlý zase a jak ho tak rozmrazujem, tak koukám na přední sklo ….a vono je prasklý svině. Měli jsme celou dobu už od doby, kdy jme ho koupili menšího pavoučka od šutru, ale ten se nezvětšoval a byl f klídku, takže sme to neřešili každopádně místní velký mrazy už na něj byly asi moc, takže sklo ruplo. Ale pořád nic katastrofálního. Jelikož jsme měli pojištěný přední sklo, ani nás to nesralo …takže ho v Christchurchi nechám vyměnit.

       První cesta vedla pochopitelně do infocentra a knihovny na net. Ten tu je free, což nás vzhledem k našem zkušenostem s internetem ve velkých městech překvapilo. Potkali jsme tam dva lidi z čech kerý nám daali typ na místo, kde se dá zadarmo vychrápat, aniž by vás někdo prudil. Takže zbytek dne jsme byli v knihovně a navečer se přesunuli na ono místo přespat.

Den 101-102. – Mt. Cook (18-19. 5. 2012)

      Hned brzy ráno jsme vypadli směr Mt. Cook/Aoraki (Maorské jméno) s tím, že nejdříve jsme zastavili asi 50 km od hory u jezera Pukaki. Je to populární místo, kde lze přes hladinu krásnýho jezera v dálce vidět Mt. Cook (3754m), což je, jak jsem již někde předeslal, nejvyšší hora Novýho Zealandu. A musim říct, že sme měli kliku páč se udělal parádní slunečnej den a to místo je prostě parádní. Takže jsem nastřílel nějaký ty fotky, z nichž na na některý sem obzvláště pyšnej i když hned musim přiznat, že na tomhle místě udělat nehezkou fotku je snad nemožný. Posuďte sami.

...blížíme se zpátky do hor...za krásnýho počasí...Země Pánů koní z Rohanu...(teda bez těch plotů a elektrickejch drátů)
V dálce za jezerem Pukaki se tyčí pan Mt. Cook

Celkový panorama toho nádhernýho místa

Tuhle fotku žeru...

Obr jáá a prcek Cook v dálce...(nebo je to vobráceně??!!)

...prcek Cook se pomalu zvětšuje...

      Pak Už jenom 50 km do srdce národního parku. V místním infu jsme se poptali, kam si tak v tomhle počasí vyrazit. Dostali jsme typ na pár hodinovej trip na místní vyhlídku. V podstatě to bylo jako stoupat na rozhlednu, protože to byly zasekaný schody do úbočí a hřebenu hory. Takže pekelně spocenej jsem dorazil na vyhlídku a stálo to za to parádní výhled na Hooker lake, Mt. Cook, Mt. Seldon a celý ledovcový údolí. Bylo krásně slunečno, ale i přesto kapku chlad jelikož přeci jenom jsme byli docela vysoko (nějakejch 1500) a sněhový velikání a ledovce všude kolem nás. Ale celkově bomba. Super výhled super počasí super všechno…Sqělej zážitek.
Jedno foto při pauze na cestě vzhůru

Mt. Cook, Hooker Lake & Glacier a Jááá...

Hooker Lake & Glacier (ledovec)

...mno jo no byl tam sníh ...jupííí
Jako obvykle jedna společná

Pohled do ledovcovýho údolí (vlevo dole Camp)

Pan Cook v celý svý majestátní kráse....(překvapilo mě kolik lidských životů už si vyžádal)


      Přespat jsme se rozhodli v campu přímo pod horou u jezera Hooker což bylo vzhledem ke vzdálenosti jiných campů logický a mimo camp tu přespat nešlo. Takže jsme si ukuchtili véču v místním přístřešku a mezitím zalezlo slunce. Mno a pak twl. Taková svinská kosa, že sem myslel, že mi umrznou slova u huby. Tz kráááso typuju to na nějakejch minimálně -5 (Pozděli se mi ptvrdilo -6°) Svinská kosa na spaní v autě takže navlíklý do všeho možnýho jsme zachumlaný dospacáku skoukli nějakej filmec a doufali, že se ráno vzbudíme :-D. Ráno studený jako svině, auto zamrzlý, že dveře nešli otevřít a okna namrzlý víc zevnitř než zvenčí. Já sem se rozhodl jít projít protože se mi nechtělo stát a mrznout takže sem se prošel znovu k nedalekýmu ledovcovýmu jezeruker, kam už mezitím svítilo slunce. Přeci jen než se slunce dostane přes místní vrcholy chvíli to trvá a ve stínu je fakt kosa. Po rozmrznutí jsme se vydali na pár hodinovej vejlet k jezeru Hooker s výhledem na ledovec. Samosebou sem nasekal nějaký fotky, takže tady sou.
Hooker Lake se svejma ledovejma krama

klasická turistická mohyla...samosebou že sem vždycky když sem nějakou potkal nějakej kámen doplnil tady už to nešlo tak sem založil novou

...už jen ten Titanic chybí...
...A zase se pan Cook zrcadlí...

Voda z potoka se mísí s vodou z ledovce...

...a vypadá to jako pára nad hladinou...

...tady mi to vodní zrcadlo kapku zamrzlo...
Voda je vhodná ke koupání...ale musel bych si rozbít led :-D





      Poslední fází našeho pobytu pod horou Mt. Cook byl vejlet k jezeru a ledovci stejného jména „Tasman“. Tasmánský ledovec je největším z řady ledovců Nového zélandu. Je dlouhý kolem 27km široký 4km, 600metrů tlustej a pokrývá oblast více než 100 km čtverečnejch. Táhne se podél obou velikánů Mt. Tasman a Mt. Cook. Za posledních pár desítek let ovšem začal ledovec tát rychleji než doposavad. Ještě v roce 1973 nebylo po jezeru Tasman na konci ledovce ani památky a dnes je jezero vice než 7km dlouhý, 2km široký a 250m hluboký. Je údajně spočítáno, že by během 20 let mohl ledovec úplně zmizet a nahradí ho jezero Tasman o maximálním objemu (což si upřímě neumím moc představit, že by tahle masa ledu jen tak zmizela a přeměnila se v jezero – kerý by pak muselo bejt kurva obří).

A to už jsme u Tasman Lake & Glacier...už se připozdívá a slunce lemuje přesně hranici sněhu...

Tasman Lake icebergs...jezero plný ledovejch ker

Celkový pohled na jezero (panorama).....někde by tam měl bejt Tom
Poslední fotka pana Mt. Cooka alias Aoraki

Den 99-100. – Southern scenik highway to Dunedin (16-17. 5. 2012)

     Z Te Anau (resp z Queenstown) v podstatě až do Dunedin vede scénická silnice po pobřeží jménem „Southern Scenic Route“. Jako obvykle je velice klikatá, ovšem po pár měsících cestování to pro nás není žádný překvapení. Cestou můžete zastavit na mnohých místech ať už kvůli vyhlídkám na moře a pláže, zastavit se u nejhlubšího jezera (462m) nebo walkům po místní krajině či prostě jen zastavit v nějakém místním maloměstě. My jsme si naplánovali zastavit se na cca 4 místech. K naplánování nám pomohla parádní průvodce po Southern S. Rout jenž jsme si vzali v Invercargillu. V něm jsme si mohli přečíst o všech populárních zastávkách cestou do Dunedin. V úplně prapůvodním plánu jsem kdysi dávno měl se podívat na Stewart Island ovšemjako již obvykle na to nebyly prachy a tentokrát ani čas. Tomáš si měl zabookovanou letenku z Christchurch takže jsem měli limit, do kdy tam musíme bejt a chtěli jsme strávit nějakej ten den pod Mt. Cookem. Takže jsme jih zvládli trochu rychleji.

     Každopádně první zastávkou po Invercargill byl (jako již tradičně) nejjižnější maják „Waipapa Point“ což, volně přeloženo z maorštiny, znamená mělký vody. Tento nejjižnější maják je i zároveň místem nejhorší námořní katastrofy v dějinách Zealandu, kdy zde za bílého dne roku 1881 ztroskotala loď SS Tararua a 131 ze 151 pasažérů a posádky zahynulo a to vše za bezmocného přihlížení lidí z jenom pár desítek metrů vzdáleného břehu. Maják byl postaven právě jako reakce a památník na tuto katastrofu. Musim říct, že počasí tu bylo pěkně větrný a studený takže něco vyfotit a při tom stát klidně bylo skoro nemožný.
Waipapa Point

takovej nic neříkající pohled na moře :-D

Jedna pohlednicová

     Další stopkou byl tzv. „Slope Point“. Jakože předtím jsme byli na nejjižnějším majáku, tak tohle je absolutně nejjižnější bod jižního ostrova Novýho Zélandu. Jižněji se už autem či pěšky nedostanete jedině lodí a letadlem na Stewart Island, jenž je přírodní rezervací a free pohyb je (myslim) zakázanej. Jo je to taky jedno z mála míst, kde žije volně pták kiwi. Každopádně zpět k Slope Point. Přes soukromej pozemek jsme se za ještě silnějšího větru než u majáku vydali k útesům. Moře bylo docela rozbouřený, takže parádní vlno-hromo-bití. Vyfotili jsme se u Pointu, což mi mimochodem dalo dost zabrat, páč přes útes foukalo víc než solidně a nohy to docela podráželo.
 
Ti newim jestli se někdy ještě podívám jižnějc


Moře tu docela bouřilo...parádní hromobití bo spíš vlnobití

A fouká tu docela silně ...a často jak je vidět

   Třetí zastávkou byl vodopád Purakaunui jež je opravdovou ikonou této oblasti. Údajně je to nejfotografovanější vodopád Nového Zélandu a je součástí prakticky každého kalendáře s přírodní tématikou. Takže je asi jasný, proč sme si tu hodili stopku. Jelikož jsme se ovšem přijeli po deštivých dnech a tak barva vody rozhodně nenapomohla dojmu super vodopádu. Každopádně vodopád je to ovšem pěknej a parádně vytvarovanej do tří simetrickejch schodů, což z něj poprávu dělá nejfotografovanější ikonu. 
Parukaunui Falls s kapku špinavou vodou
 
 
     Poslední naplánovanou zastávkou na jihu před cestou do Dunedin byl „Nugget Point“ další parádní maják střežící pobřeží. Pro mě osobně druhej nejhezčí maják na Zealandu. Jeho umístění a zapracování do útesu vysoko nad mořem prostě parádní a výhled z něj taky bomba. Počasí se nám vyvedlo, takže i fotky snad za něco stojej. Na plážích pod majákem je běžný pozorovat spousty místní fauny od lachtanů přes tuleňě po tučňáky. My jako obvykle viděli kulový, páč tam nikdo nebyl :-) asi zima bo co na vyvalování se na pláži.
Tak tady se mi fakt líbilo

...prostě a jednoduše parádní...
Pan "Nugget Point"

...jak zuby čekající na lodní kýl....
 
     Potom už jenom směr Mt. Cook se zastávkou v Dunedin, kde jsme museli koupit další kilometry, páč našich 5000 bylo už v tahu. Dunedin je parádní „evropský“ město (založeno Iry), ovšem po posledních XX dnech na opuštěným jihu a Fiordlandu, kde moc lidí nepotkáte, tu na mě najednou bylo lidí nějak moc a aut a všeho. Takže sme se tu prostě moc nezdrželi a vydali se zpátky do prázdný přírody směr 300km vzálený Mt. Cook. Dlouhej přejezd, ale jako obvykle parádní krajina – prostě Zealand. Celejch 300kiláků sme nestihli, takže sme to zakempili asi necelou 100ku před horou.

     Pro mě osobně asi "nejhustějším" okamžikem bylo moje noční řízení kolem skupiny tří obřích přehrad (netušil jsem, že tam jsou). Kdo mě dobře zná, tak ví, že z nějakýho neznámýho důvodu nejsem fanda velkých vodních staveb a dalo by se říci, že z nich mam až kapku fobii (newim proč, asi sem se v minulym životě utopil…hehe). Každopádně když jsme v noci přijížděli k první z nich v totální tmě, jediný co jsem viděl, bylo obří osvětlený betonový mostrum a mě v tu chvíli polil klasicky studenej pot a začal lítat mráz po zádech až nechutným stylem. Tomáš na mě nevěřícně koukal co se mnou je :-D mno tak takhle na mě působěj přehrady. Jediný co jsem si přál, bylo bejt tam odsuď pryč a to jsem netušil, že ještě kolem dvou pojedem :-). Pro mě osobně děsný, pro všechny ostatní nepochopitelně ujetý :-). Jet tam kolem ve dne nebyl bych nadšenej, ale bylo by to OK, ale ten noční přejezd neosvětlenou krajinou, kdy nevidíte kolem sebe vůbec nic, newíte jak daleko jste od břehu....vidíte jen ty obří betonový mrchy …neenee nic pro mě. 
 
(takže asi nebudete překvapený, že sem tam nezastavil a nešel je vyfotit...hehe)
 

Den 98. – Opouštíme Fiordland (15. 5. 2012)

      Na dnešek jsem se po návratu do Te Anau zapikali v místní knihovně, sepsal jsem blog za celou dobu co jsme na jihu (což mi dalo dost zabrat a to to mam dělat ještě v angličtině…mno fuj… asi až jindy). Teď zkusim něco hodit na net páč je tu free net, ale uvidim jak jim to tu sype…nemam na to celej den páč se chceme posunout dále na jih do města Invercargill. Odtamtud semožná zase nahlásím. Každopádně už se nám to krátí. Tomáš za nějakejch 10dní odlítá zpět do Čech…já samozřejmě NEEE to mě ani nenapadne si to tu zkrátit. Já se zapikám snad v netřesoucím se Christchurch, najdu si job a vydělám si na Bungy-jump :-)

PS: Bungy = Bungee…podle toho co preferujete…sport je sice z Anglie, ale proslavil se na Zélandu a tady tomu řikaj bungy.

Plány hezký, ale jak to bude s realitou uvidíííme.

úterý 5. června 2012

Den 93-95. – Te Anau, Milford Sound (10-15. 5. 2012)

      Po skoro celodenním přejezdu z Queenstown jsme přechrápali kousek před Te Anau. Freedom camping je tu všude striktně zakázanej. To víte je to oblast Fiordlandu a dost si to tu chráněj. Takže freedom camping prostě nee. Ale i tak se to dá :-). Do města jsme dorazili na druhej den ráno a zastavili rovnou na místní DoC visitor centru kvůli informacím o počasí a místních denních či dvoudenních pochodech. Bohužel počasí se nejevilo vůbec příznivě, ale na druhou stranu walků tady maj docela dost. Zvláště pak cestou do Milford Sound je spousta zastávek a walků,takže jsme se rozhodli vydat směrem Milford a strávit nějakej čas po kempech mezi Te Anau a Milfordem s tím, že prolezem co půjde.

      Následující dva dny jsme strávili na Milford Road Highway, kde je jak jsem již řekl spousta zastávek s vyhlídkami a spousta pár-hodinovejch walků. Zastavili jsme se nejdřív u Mirror Lake (zrcadlový jezero). Je to originální Mirror lake ovšem jak již víme téměř každý novozelandský jezero zrcadlý obraz okolí ale tohle jezero nese i tohle jméno. Upřímě řečeno ale nic moc...je skoro zarostlý rákosím bo čím takže k zrcadlení toho moc nezbejvá. Po odjezdu od mirror lake jsem se ale museli vrátit do města páč nám prdla hadice od chlazení (ANO zase) ale to už mě ani nevzrušuje. Takže zpět do Te Anau vyložit Toma  v knihovně a jet sehnat servis :-) nic novýho pod sluncem.
Po opravě zpět směr Milford rovnou do kempu kerej byl ovšem zadara. Jako první jsme si druhej den vybrali na dopoledne 3 hodinovej walk „Key summit“ odkud měl být teoreticky výhled na okolní zasněžené vrcholky a nějaká ta jezera. Bohužel byla kosa a zamračeno takže sme se na vrcholku moc nezdrželi a to ani studiem místních vegetace a zvířeny. Protože prostě kosa jak svině. Nachytal sem nějaký ty fotky ale kvalita kvůli mrakům nic moc. Na odpoledne jsme se chtěli projít k jezeru Marian, ale začlo chcát, takže jsme se vrátili do kempu. Kde jsme se pročetli a pronudili až do dalšího dne. Jelikož počasí bylo každe den loteriím rozhodli jsme se zkusit dopoledne Lake Marian. Pěknej a místy docela náročnej vejšlap nás odměnil docela pěkným jezerem na němž je parádně vidět že na konci léta a podzimu je oproti jarním tání asi 20m pod normální úrovní hladiny. Ale pěkný. Po návratu k autu klasický odpoledná déšť nás donutil opět se navrátit do kempu kde jsme si naplánovali že pokud se na nás usměje trochu štěstí a počasí vydrží mohli bychom zkusit parádní alpinistickej vejšlap na „Gertrude Saddle“, odkud měl být podle průvodce parádní výhled na National park a Milford Sound.

      No jo ale počasí… jelikož se štěstí nedostavilo --- nešli jsme. Večer před tím totiž začlo mrznout a dokonce sněžit takže problém. Ráno jsme sice dorazili na místo startu pochodu ale i odtamtud byly slyšet padající laviny, a když v noci sněžilo v naší nadmořský vejšce kempu, uměl jsem si představit co se dělo na vrcholkách. A Gertrude Saddle je extra rizikovej na laviny. Takže rozum do hrsti a pochod vzdát. Škoda jak sviň. Na tyhle pochody sem se těšil. Takže sme zvedli kotvy a rozhodli se dojet až do Milford Sound.

Milford Sound:

       Jednu velkou výhodu tyhle deště v týhle oblasti ovšem mají. Od jednoho kiwi týpka (ten co mi prodával boty) vim, že Milford je v podstatě nejhezčí po deštích, kdy se místní příroda totálně promění…lesy se změní v deštový pralesy a okolní příkré skaliska se zaplní milionama vodopádů. A měl recht panáček….

     Jak bych to popsal…začnu cestou do Mlifordu. Celo dobu se motáte a stoupáte po Milford Road Highway mezi mega strmýma kopcema připadáte si jak v pasti. Není úniku můžete jet jen vpřed. A pak se před vámi začne tyčit obrovská jako nainstalovaná skalní masa přehrazující celý údolí. Připadal jsem si jak pod obrovskou přírodní údolní přehradou. Uchvacující pohled. Dál už v minulosti nebylo kam jet. Nyní ovšem skrze tuto „přehradu“ vede 1,5km dlouhej tunel. Je to nahrubo do skály vytesanej tunel, kterej má docela strmý klesání a zároveň slouží jako okap, takže po celou dobu se spolu s vámi tunelem valí nemalé množstvý vody. Ale jakmile vyjedete na druhý straně hory…pohled je to k nepopsání a nezaplacení. Jste jak v úplně jiným světě. Zvláště nyní po několika denních deštích. Jestli si vybavíte film Pán prstenů, kdy prcek Frodo přijíždí s prstenem do země elfů, tak to je něco podobnýho ….vodopády a zeleň všude. A vy se prostě najednou objevíte uprostřed toho všeho. Prostě dechberoucí zážitek. A celej milford a vlastně celej Fiordland je stejnej. Možná bych měl sepsat něco o něm…berte to jako samovzdělávání (nebo to přeskočte)

Fiordland National park byl ustaven v roce 1952. Je to největší národní park Nového Zélandu (cca 1.2milionu hektarů) jenž je zařazen na seznam Světového dědictví. Jedná se o absolutně nedotčenou krajinu a totální divočinu kombinující obří hory, hluboká ledovcová jezera, neprostupné lesy a nekončící louky s absolutně ohromující přírodní krásou. To vše poskytuje prostor pro život mnoha formám fauny i flory, z nichž mnohé z nich naleznete jen tady (jo mami…ty tvoje fuchsie tu rostou jak plevel:-)). Prostě přírodní ráj nezničenej a nepoznamenanej člověkem. Další zajímavostí tohoto parku je jeho absolutně nepředvídatelné počasí. Silné deště a sněžení jsou tu typický a je jedno jaká roční doba zrovna je. Deštivo je tu průměrně 200dní v roce s tím, že v Milfordu mají cca 8000mm(!!!) srážek. Takže pěkný počasí s parádníma výhledna bez mraků je otázkou velkého štěstí, ale pravej Fiordland…je ten deštivej.

Mno a teď nějakej ten picture
 
To je prosím originální jezero "Mirror Lake", ovšem jezera pod ledovcema na západním pobřeží byly mnohem lepší

tady jsme strávili pár nocí

První trip....vrchol "Key summit" a nejlepší možná viditelnost

Při sestupu z Key summitu pohled směrem údolí do Milford Sound

2. vejlet ...jdete si hustým lesem a pak přijdete do místa kde chybí čerstvě 50m lesa....šutrová lavina

...a všude kolem vás jen skály

Příchod k jezeru
Lake Marian (panorama)
Hladina je na konci léta o cca 20m níž

...a taky se zrcadlí...

...tak to je přesně to co my nejsme...hehee ale nasrat jim na to

konec stoupání do Milfordu...a pohled zpět kudy jsem přijeli

a před náma "skalní přehrada"

...měl bych julču vomejt...aby bílá bílá byla

už za tunelem...příkrý klesání do údolí

...směr Milfor Sound...
Obraz typický pro pohlednice...normálně ale se slunečnem a za doby přílivu :-) jinak stejně parádní :-D

...newim co napsat...

Docela mega vodopád v pozadí (kdyby ste si nevšimli)

Milford Peak...(to je jako ta hora)