Vánoce ….klid a pohoda?? Prdlajs…..

       Jelikož svátky Vánoční a všechno s tim neodmyslitelně spojené je v mé hlavě, pokud je to jen trochu možné, vždy zasypáno sněhem, tak tady na Zélandu sem v podstatě Vánoce jako takové nepocítil. To ovšem neznamená že bych si je patřičně neužil. …muhehe 

       V prvé řadě bych se zmínil o normálnosti místních supermarketů a všemožných obchodů, protože na rozdíl od ČESKÝCH tu nemagořili s podělanejma světýlkama a ještě horšíma koledama od září, jak je to u nás zvykem, ale nějaká ta vánoční výzdoba přišla na řadu v podstatě až po začátku prosince. A i tak to nebylo v přehnané míře. Prostě f klííídku a pohodě to směřovalo ke Štědrýmu dni. 

       Ještě den před Vánocema jsem byl ve škole, kde jsem absolvoval Graduation ceremony s krátkým proslovem (v mém případě překvapivě krátkým a přesto jedním z nejdelších). V podstatě celý poslední týden se nesl v duchu ležérnosti a menších (větších) rozlučkových párty. Takže jediným lékem proti kocovině bylo nemít kocovinu tzn. oddálit jí. A pokud možno co nejdáááále. K tomu dopomohla klasická středeční „Pubnight“ asi nejlepší co jsem tady zažil, následně druhý den školní BBQ na Murawai beach, kde jsme to s kamarádem Ryutarem opět přiživili. Ovšem touch rugby v písku bylo náročný a střízlivost se dostavila rychle. Ovšem ne na dlouho, protože klasická Flat-party se dostavila hned následující den a trvala v podstatě přes celý Vánoce. Takže výsledkem bylo totální střízlivění až po Vánocích :-D ovšem právě včas začít s přípravama na silvestra. 

ŠTĚDRÝ DEN nebo chcete-li Christmas day či Xmas day 

       Vše začalo probuzením stále ještě v párty bytě a následným opilostním vařením štědrovečerního guláše s knedlikem. Neustálým asistentem my byl Johnny Walker Black label, protože bez něj bych asi umřel. Takže po zpracování: 3,5 kg cibule (díky Tome já bych si asi uříz prsty), 3,5 kg masa, zbytku Johnyho a několika lahvovejch jsem se cejtil ready for Christmas party. Zatímco guláš si pobublával a začal vonět jak má. 

       Odpoledne postupně dorazilo kolem 15 možná víc lidí a začalo se slavit. Vánoční stromeček jsme si vyrobili, dárky jsme si předali a pak už se jen nehorázně bavili. Další věc kerou wim, je vzbuzení druhej den ráno počmáranej fixama tak, že sem vypadal jak Joker z Batmana a s přezdívkou cpt. Czech Drunker. Jelikož se jednalo o liháče, omejt to bylo prakticky nemožný, a tak jsem se vydal domů skrze město počmáranej jak indián a s dechem jak z lihovaru a očima jak dálkáče.

       Jo....musím podotknout, že guláš se poved, možná trochu víc soli, ale co chcete od kuchaře co nemá po kalbě chuť. Na druhou stranu se víc pilo a fotka, kdy mý opilý asijský kámoši po ránu stojej nad hrncem a dojížděj zbytky jak nezavřený….ta mě pobavila. 

       Tyhle Vánoce, ač absolutně totálně rozdílný, byly jedny z nejleších co jsem zažil a parádně sem si je užil. Hold Vánoce s kámošema a ne s rodinou, což bylo společný pro všechny tady a povětšinou to byly zároveň první Vánoce mimo domov. 

Teď už jen přežít Silvestra …. 

(Časem snad dohodim nějaký fota po patřičné cenzuře)

Byl, nebyl jednou jeden guláš…

       Volejte sláva a všichni se radujte…proč? Mno protože fiásek po 3 nekonečných měsících ochutnal českou kuchyni. Je fakt, že to nebyla úplně „česká“, pač za prvý: to bylo z novozélandských surovin a za druhý: (což je možná horší) kuchařem jsem byl jááááá.

       Ale každopádně story o guláši začala, když mi někdo nejmenovaný řek, že to je hračka. Z toho jsem usoudil, že to zvládne i kopyto jako já. A tak se začal výzkum po Aucklandu, jak je to se surovinama. A jelikož ke guláši je nejlepší knedlik, jal sem se shánět i knedlik. Teda ne knedlik, ale věci na něj. Dalším důvodem, neméně důležitým, byl fakt, že sem někde v jakémsi asi alkoholovém opojení svému krajanovi Tomášovi slíbil, že na Štědrej den se vykašlem na kapra :-) a spíchnu pořádnej guláš a jak jinak než s knedlikem.
       Po probdělých nocích a snech plných hrůzi sem si řek: Nebuď blbej a kontaktuj nejlepšího profíka. Mno a tak se stalo a profík samozřejmě poradil a povzbudil (tímto zdravím mistra Láďu Hrašku do Údolí a posílám díky…splatim až se vrátim).

       Samozřejmě, že si nechci vystřihnout vostudu, takže sem se jal otestovat to na sobě. Co si budem povídat. První pokus byl katastrofa a vím, že už nikdy nepoužiju větu „horší sem nejed“.:-) Připálený, všelijaký a výsledek něco zajímavýho, jenom ne guláš. Ale jelikož-nýbrž-protože sem z hor a flintu sem neměl abych ji hodil do žita, konal se pokus číslo dvě hned následující večer a to rovnou v kombinaci s výrobou knedlíků. Obohacen o zkušenosti předešlého dne jsem se cejtil silnej v kramflecích, mno a tjamtadadáá, vono se to povedlo. Neřikám, že to byl buhvíjakej zázrak, ale mozek mi řek, že to voní jako guláš, chutná jako guláš, takže to musel bejt guláš.

       A co knedlik??? Hehe to je kapitola samo pro sebe…trochu předběhnu a řeknu, že se to povedlo napoprvý a docela obstojně. Ale zpátky. Problém byl, že na zélandu (a v podstatě nikde NA SVĚTĚ, snad jenom v ČR A SR) prostě neseženete hrubou nebo polohrubou mouku. Jenom hladkou, třeba půltunovej pytel, ale jenom hladkou. Ale jelikož prastaré moudro praví: „Můžeš bejt blbej, ale musíš si umět poradit!!“ Tak sem si řek: Nebuď blbej a kontaktuj profíka. Mno a tak se stalo a profík samozřejmě poradil a povzbudil (tímto zdravím mistra Googla). Ten mi doporučil vyzkoušet výrobu knedliků z hladké mouky hrníčkovou metodu. Mno a jak jsem již předeslal, klaplo to.

Výsledek můžete shlédnout sami níže.

PS: Pro Tomáše: Hi Bro... Myslim, že to můžeme rozjet. Pivo, rum a guláš ... Štědrovečerní večeře jak má bejt.

 ----------------------------------------------------------------------------------------
A nyní milé dámy (a kuchařští učni) vezměte tužku a papír a začínáme s kulinářským zážitkem „Knedliky ala Hrníčková metoda“

Co k tomu potřebuju: (pro dvě moje porce)
1.5 hrnku mlíka, 1.5 hrnku hladký mouky, 1 vejce, 4-5 plátků toastovýho chleba (nebo jakýkoli jiný pečivo), moje špetka soli :-)

Co s tím:
Hladkou mouku, mlíko, špetku soli a vejce smícháme, přidáme na kostky rozkrájenej pečivo zase smícháme a necháme chvíli stát. Mezitim si vymažeme hrnky máslem (důkladně, pač budete chtít ty knedle vyklopit), pak hrnky naplníme směsí do 3/4, dáme do velkýho hrnce, kde už se nám vaří trocha vody, a dolijeme vodu tak, aby sahala do 1/3 hrnků. Vaříme 25-30 minut mno a pak se děj vůle bóóóžíí.

jojo já wim, že to neni úplně vono, ale lepší než nic :-)

twl ta vůně...že to i managera přilákalo do kuchyně :-)

Sem byl tak natěšenej, že sem to málem zapoměl vyfotit

Milé překvapení

       Tento týden jsem obdržel dva poštovní balíky, z nichž jeden byl pro mě absolutně překvapivý a neočekávaný. Po otevření a prozkoumání všeho uvnitř jsem si uvědomil, že na druhý straně planety je v malým udh s ještě menšim shd banda lidí, kteří si dali tu práci, aby mě potěšili, a kterým na mě nejspíš asi i záleží nebo prostě jen chtěj abych si udržel hladinku.
       Ať je to cokoli, chtěl bych Vám všem, kteří jste měli s tímto super vánočním dárkem něco společnýho, touto cestou poděkovat a věřte, že sem měl radost jak malý dítě na Štědrej den, kdy rozbaluje svoje dárky s vědomím, že mu je přinesl Ježíšek (PS: Fuck off Santa Claus).

       To, že mi můj vtipný tatík poslal v balíku zimní čepici (asi abych se na pláži v těch 30°C nenastyd) s odůvodněním, že když jsou Vánoce, dávaj se pod stromeček rukavice a kulichy, to ani nemá moc smysl rozebírat ....:-D
       Co ale měly oba balíky společné, bych přirovnal k pohádce - Sůl nad zlato - kdy král neuměl docenit sůl, dokud o ni nepřišel. No a zkuste hádat co jsem měl v balíku já :-) Po 75 dnech jsem opět uchopil tu moji jedinou tu moji milovanou „křepelku“…dojemné to shledání až mi slza málem ukápla. Už teďse těšim, jak to křupne až ji votevřu (Samozřejmě až po patřičné aklimatizaci v mrazáku…muhehe)

       Takže „voči“ „ťuk“ a jedéém…

Bary, cluby, pitivo

       Mám chvíli času před odpoledním vyučováním takže stihnu sepsat pár děsně užitečnejch a vtipnejch řádků. 

       Jeden z užitečnejch postřehů se vztahuje na prvních pár tejdnů pobytu v cizí zemi a cizím území. Jelikož jsem tu byl jako absolutní zelenáč a nevěděl o ničem a nikom nic, výsledkem bylo sakra drahý živobytí během prvních tejdnů. Ale to k tomu asi patří, protože každý asi potřebuje nějaký čas na aklimatizaci. Po nějakým čase zjistíte, kde jíst, kde nakupovat, kam rozhodně nechodit, či co rozhodně nedělat :-) A tím vším se Váš život stane snazším a levnějším. 

       Typickým příkladem a asi nejdražším příkladem je napájení jater a stravování. Co se chlastu týče je to teda absolutní katastrofa. Pivo tu člověk nenajde pouze něco čemu říkaj pivo, ovšem po nějakým čase si zvyknete a najdete si nějakou svoji nejlepší variantu, nějaké nejmenší zlo. Protože ať jsem chtěl jak jsem chtěl, bez piva sem to nevydržel. Místní piva bych popsal asi jako „too gassy and too sweet“ což jest něco jako …prostě děsně bublin a je to sladký. 

       Ale jak sem řekl, nějaký ty cestičky po čase najdeš a zjistíš, že v liquer-shopech je to podstatně levnější a je možný se spít za levno (muhehe). Já si oblíbil lahvovej FLAME, což vlastně ani neni NZ beer a v barech většinou preferuju Lion Red. 

       Takže přibližně po měsíci bez alkoholového opojení se to zase zvrtlo, ale do kolejního strahovskýho režimu to má naštěstí na mííííle daleko (teda na kilometry, páč tady na NZ používaj klasik metrickej systém-naštěstí). 

       Dalším zajímavým postřehem je přítomnost ostrahy resp. vyhazovače u každýho klubu, baru, hospody. Většinou se jedná o brutálně velkýho nemluvnýho maorskýho týpka, s kterým nechcete nic řešit. A to tu vzrůstem patřim k těm větším (asi prvně v životě). Pokaždý s sebou musíte mít Idcard, což je v mým případě passport, jinak se nechytáte a do baru vás vůbec nepustěj a to ani na coca-colu. Věk 18 let je tu podmínkou pro vstup do baru a pakliže zapomenete svoje ID máte prostě smůlu. Druhou věcí je, že jakmile vypadáte jen trochu opilej a vyhazovač si bude myslet, že jste opilej, jste okamžitě vyveden. Může vám pomoct, že si vyměníte oblečení a vrátíte se (jako já), ale po nějaký době mě vyhodili znova :-D, ale je fakt, že to už bylo po právu :-D

Začínáme...

       Po více jak dvou měsících strávených na tomto překrásném ostrově, jsem se rozhodl (finaly) na doporučení skoro "paní" místostarostové (thx. Jani).....začít psát blog o mým pobytu na Novém Zélandu. Mno ...a jelikož poslední dva měsíce žiju v Aucklandu (to je jen tak mmch největší city na severním ostrově a vlastně i na celým New Zealand-u), nebylo moc co psát. Páč je to multikulturní město jakých je na světě spousta a po letech strávených v Praze jsem moc rozdílů neshledal. Možná je to tím, že sem kluk z venkova, tak mi každej velkej town připadá stejnej. :-)

Odlet a přílet:
       Začnu od začátku a vezmu to šmahem. Po té, co jsem 29. 9. 2011 zamával uslzené mamce, potřás rukou táťkovi se slovy: „Za rok čau“, jsem poprvé v životě usedl do letadla (ano, ano bylo to poprvé) a rozlít se směr nový svět resp. Nový Zéland. Po nějakých 6ti hodinách letu jsme dosedli, poněkud dramaticky, na letišti v Dubaji (mě to dramatický nepřišlo, páč sem byl letovej panic, ale podle křiku a menší paniky mezi lidma to asi nebylo normální přistání). Jo hold trochu fouklo a trochu to houplo s letadlem těsně nad zemí.

    Ale pojďme dál. Po menším bloudění po letišti jsem konečně dostal všechny povolení a mohl se jít na 4 hodiny vyspat na hotel. Cestou na onen hotel jsem strávil asi 5min venku tj. bez klimatizace, ale i tak to stačilo, abych byl mokrej jak voda v bazénu. A to podotýkám bylo kolem 2 hodin ráno (takže chládek). Po mega dlouhým 4hodinovým spánku následoval už „jen“ milion hodin dlouhej let do Aucklandu ovšem s mega-moc-hustě-kruto-parádním Airbusem A380kou. Let i mezipřistání v Sydney probíhal naprosto bez potíží, teda až na to, že mi ty šmejdi celníci v Sydney zabavili flašku Becherovky, což měl bejt present pro Homestay rodinu.
     No a tak se dne 1. 10. 2011 Zlatoolešnák Fias objevil na Novém Zélandu, a začal psát novou kapitolu svýho života, která zatím pokračuje a doufejme, že i úspěšně pokračovat bude.

Ubytko a škola:

     Prvních pár týdnů jsem bydlel v Kiwi-rodině tj. v rodině rodilých mluvčích. Rodinka to byla na pohodu, ale po 5ti letech free života na Strahově mě ty pravidla rodinného soužití trochu deptaly, a tak sem změnil ubytko za, pro mě podstatně pohodlnější, studentský dům LUAU. Majitelé jsou nesmírně milý a přátelší manželé z Brazílie a dům je plný studentů i nestudentů, takže je tu zkrátka furt s kým mluvit. Tady plánuji zůstat až do novýho roku.

     Od 3.října jsem regulérním studentem na jazykové škole Worldwide School of Englisch v srdci Aucklandu na Queen Street 233-7 a pár metrů od dominanty města SkyTower. 

     Byl a stále je to docela hustej nezvyk chodit do školy od devíti do čtyř pět dní v týdnu (Strahov má hold jiný zvyklosti). Ale v podstatě mi to jen prospělo hehe…zároveň jsem klikař, protože jsem vyfasoval asi nejlepší učitelku na škole, která jen tak mmchd v ten samej týden, kdy já přiletěl na NZ, odletěla do České republiky, aby se tam provdala za čecha…hehe hustá náhoda. 

     Díky škole jsem našel spoustu nových přátel v podstatě z celýho světa a pár i z čech, takže úplně odrodit od češtiny je nemožný. Asi nejkomičtější byla situace, kdy jsme se potkali tři češi (zdravím Petra a Tomáše) a z konverzace vyplynulo, že jeden je slávista, druhej baníkovec a do třetice já, zapřísáhlej sparťan. Svět je prostě "kurva" malej :-) (nebo že by to bylo velikostí naší fotbalový ligy??!!).

     Toliko asi k úvodnímu psaní ...chtěl jsem se ještě zmínit o těch pár výletech, co jsem zatím výjezdně z Aucklandu podnikl, ale musim vyndat prádlo ze sušičky a čeká mě žehlení ;-) 

                               takže... pokračování příště.... 

Ok Ok začínáme

Po více jak dvou měsících strávených na tomto překrásném ostrově, jsem se rozhodl (finaly) na doporučení skoro paní místostarostové... a kua začíná hodina tak zase nic :-)